Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Auschwitz II – Birkenau

         Tábor v Birkenau byl zdaleka největším v komplexu Auschwitz, ale i největším vyhlazovacím táborem za 2. světové války vůbec. S jeho stavbou se začalo v říjnu 1941. Leží asi 3 km od Osvětimi, na místě, kde dříve bývala vesnice Březinka (něm. Birkenau). Němci obyvatele této vesnice vysídlili, domy zbourali a materiál použili na stavbu tábora. Právě v plynových komorách v Birkenau našla smrt většina lidí, jež byli zavražděni v Auschwitz ( kolem 90%). Zemřelo zde nejméně 1,1 milionu lidí (doložených), z velké většiny Židé. Obětí bylo ale bohužel patrně daleko více. Jak řekl velitel tábora Höss, všechny záznamy o lidech usmrcených v plynových komorách byly ihned po vykonání spáleny. Jenom Židů mělo být v Osvětimi zplynováno kolem 2,5 milionu. Toto číslo měl mít Höss od Adolfa Eichmanna, který měl skutečně, jako jeden z mála, přístup k potřebným podkladům. Největšího počtu Židů, usmrcených během jednoho dne, pak bylo podle Hösse dosaženo v létě 44. Stalo se tak během transportů z Maďarska, kdy dorazilo 5 plných vlaků, místo plánovaných tří. Toho dne našlo v plynových komorách tábora smrt okolo 9000 Židů.

 

Nová rampa v BirkenauObrazek

        Poté co byly koleje dovedeny až do tábora, stala se tato rampa místem, kde lidé z transportů často po několika týdnech poprvé opustili vagóny. Avšak čekalo je, aniž by to věděli, ještě něco horšího. Rampa byla v provozu od května 1944. Do té doby zastavovaly vlaky mimo tábor. Zde lékaři SS prováděli selekce vězňů, které začali systematicky provádět od 4. července 1942, kdy přijel transport ze Slovenska. Ti kteří byli označeni za práceschopné, zůstali v táboře. Ostatní, většinou tak 75%, byli posláni rovnou do plynových komor. Vlaky sem obvykle přijížděly tak s 20 vagóny. Transporty měly daleko více vagónů, do tábora byly ale z organizačních a kapacitních důvodů přiváženy postupně. Lokomotiva vagony táhla za sebou, zatímco např. v Sobibóru či Treblince je tlačila před sebou. Ostatní vagony s vězni čekaly, až lokomotiva přijede a vymění prázdné vagony za další. Vše bylo dopředu naplánováno a přesně načasováno. Rampa byla osvícena, což umožňovalo přijímat transporty i v noci.

 

 Sektory tábora

            BIa- Sektor BIa byl dokončen v srpnu roku 1942. Byl postaven téměř stejně jako sektor BIb. Byl určen ženám z mnoha zemí. V listopadu 1944 byly ženy kvůli plánované likvidaci této části tábora evakuovány. Nemocné ženy a děti byly přesunuty do tábora BIIe. Zbytek, schopný práce, pak do tábora BIIb.

            BIb- Tento sektor byl dostavěn jako první v Birkenau, někdy v první polovině roku 1942. Patrně to bylo v březnu, kdy zde byli umístěni muži z transportů. Ti byli ale v červenci 1943 přesunuti do tábora BIId a byl tu zřízen ženský tábor, který zde fungoval až do listopadu 1944. Bylo zde 15 zděných a 12 dřevěných baráků pro vězně.

            BIIa- Sektor BIIa fungoval jako karanténní tábor pro muže a to v době od srpna 1943 (kdy byl dokončen) do listopadu 1944. Cílem karantény bylo naučit nově příchozí vězně režimu a „morálce“ tábora. Měli být také rozpoznáni jedinci s nakažlivými chorobami. Od dubna do listopadu 1944 zde v některých barácích byli umístěni nemocní vězni obou pohlaví.

           BIIb- Tato část byla v táboře označována jako „Terezínský rodinný tábor“. To proto, že sem byly v období od září 1943 do července 1944 umisťovány židovské rodiny z Terezína, kde se nacházelo židovské ghetto. Celkem sem bylo deportováno asi 17 500 lidí. Po vyvraždění terezínských židů sem byly umístěny nově příchozí polské ženy a ženy ze sektoru BIa, který měl být zbourán.

         BIIc- Zde se nacházel prozatímní tábor, většinou pro židovské ženy z Maďarska, které byly na rampě označeny členy SS jako silné a práceschopné. To vše v období od května do listopadu 1944. Tyto ženy, jež nikdy nebyly registrovány v táborových záznamech, byly následně posílány do koncentračních táborů hluboko v Německu. V říjnu 1944 došlo k likvidaci těchto Židovek a byl sem přemístěn tábor BIII.                                         

           BIId- Tato část tábora byla určena od listopadu 1943 do ledna 1945 mužům z různých zemí, židovským i nežidovským.

         BIIe- Zde se od února 1943 do srpna 1944 nacházel rodinný tábor pro cikánské vězně. Většina z nich zemřela následkem chorob a epidemií. Zbytek byl zabit v plynových komorách v srpnu 44. Židé klasifikovaní jako práceschopní byli drženi v některých barácích tohoto sektoru od konce května 1944. Nikdy nebyli registrováni v táborových záznamech a postupně byli posílání do táborů v Německu.

         BIIf- V této části tábora, které se říkalo „táborový lazaret“, byli od července 1943 do ledna 1945 umístěni nemocní mužští vězni. Ti ji brali jako čekárnu před krematoriem, protože většinu poslali do „lazaretu“ nechat zemřít. Často se zde konala selekce, vážně nemocní pacienti byli posláni na smrt. Lékaři SS zde také prováděli zločinné lékařské experimenty.

            BIIg- Zde se od prosince 1943 nacházely sklady pro uložení majetku, který byl ukraden lidem, deportovaným do Auschwitz – Židům transportovaným k záhubě v plynových komorách a vězňům, registrovaným v táboře. Majetek zabavený Židům byl roztříděn a následně posílán do Německa. Během likvidace tábora v lednu 1945 zapálili příslušníci SS baráky s cílem zničit důkazy o svých zločinech.

            BIII- Nacházel se zde tranzitní tábor, vězni nazývaný jako „Mexiko“. Se stavbou se začalo na konci roku 1943 a byla přerušena v dubnu 1944. V tomto nedokončeném táboře bylo od června do října 1944 drženo více než 10 tisíc židovských žen, často bez úkrytu. Některé z nich byly poslány do plynových komor, jiné v říjnu 44 přemístěny do sektoru BIIc a některé ženy byly poslány do táborů v Německu. V říjnu 1944 nařídilo vedení tábora rozmontovat baráky, které byly poslány do koncentračního tábora Gross-Rosen.

 

 

Sauna

 Obrazek    

      V této budově byli od konce roku 1943 registrováni a dezinfikováni nově příchozí vězni, kteří byli příslušníky SS vybráni k nuceným pracím v táboře. Od té doby se z nich stala pouhá čísla, jež měli také vytetována na svém předloktí. Zde byli také oblečeni do pruhovaných vězeňských uniforem a bylo jim oholeno veškeré tělesné ochlupení. Už samo holení tupou žiletkou nebylo ničím příjemným, avšak bylo to nic proti tomu, co je v táboře ještě čekalo.

 

Plynové komory a krematoriaObrazek

         Höss si byl dobře vědom problematičnosti vraždění v kmenovém táboře. Nacistům se totiž kvůli křiku obětí jen těžko dařilo skrývat své hrůzné činy před ostatními vězni. Věděl, že by tak mohla být narušena procedura usmrcování. Nepomáhal totiž ani hluk motorů z vozidel, jež byla přistavena právě kvůli překrytí onoho strašného řevu. Höss se tedy rozhodl přenést celý proces do Birkenau, kde mohl probíhat relativně v utajení. Avšak bylo třeba najít nějaké řešení do té doby, než bude dokončena výstavba komplexu plynových komor a krematorií v Březince, s níž se začalo v polovině roku 1942. Höss tak nechal upravit rodinný dům na nedalekém poli. Byly zazděny dveře a okna, aby následně vytvořením dvou nových vchodů vznikly dvě malé a oddělené plynové komory. Židé do tohoto domu, kterému se začalo říkat „Červený domek“ nebo „Bunkr 1“, vstupovali s domněním, že jdou do sprchy. Příslušníci SS pak dovnitř otvorem ve stěně vhodili Cyklon B. Červený domek fungoval přibližně od března 42. Zanedlouho byl stejně upraven tzv. „Bílý domek“, který byl využíván od poloviny roku 1942. (Podoba domků na obrázku)

 

         Poté co byl roku 1943 dokončen komplex plynových komor a krematorií v Birkenau, nabyl celý proces vraždění závratných rozměrů. V nově postavených pecích bylo od té doby možno spálit asi 4400 těl denně. Vezmeme-li v úvahu i krematorium v kmenovém táboře, činil „obrat“ všech krematorií přes 4600 těl za den. V Birkenau byly postaveny 4 krematoria s vlastními plynovými komorami. Krematoria s označením II. a III. byla totožná, stejně jako krematoria IV. a V. (Krematorium I. se nacházelo v kmenovém táboře)

 

Krematoria II a IIIObrazek

         Tyto dva komplexy byly totožné. Byla zde obrovská místnost, kde se lidé svlékali. Cílem nacistů bylo, aby si lidé mysleli, že jdou hromadně do sprchy kvůli dezinfekci. Na stěnách této šatny byly plakáty, které nabádaly k čistotě. Obětem prý někdy bylo dokonce rozdáváno mýdlo. To vše mělo jediný cíl, spořádaný odchod do plynové komory, která byla také upravena do podoby sprch. Šatna i plynová komora byly umístěny v podzemí. Podle výpovědi Filipa Müllera (žida původem z Československa, který byl členem Sonderkommanda v Osvětimi), právě v šatně před vstupem do komory zpívali čeští vězni státní hymnu spolu s židovskou hymnou Hatikvou. Filip Müller dále vypověděl (Šoa), že tato šatna byla velká asi 280 m2 a plynová komora mohla pojmout až něco kolem 3000 lidí. Cyklon B se do těchto komor vhazoval otvory ve stropě. Byly zde i speciální místnosti, kde byly ženám stříhány vlasy, které byly sušeny na půdě a místnosti, kde byly mrtvým vytrhávány zlaté zuby. V budově krematoria č. 2 se nacházela také Mengeleho patologická laboratoř, opatřnena nejmodernějším vybavením, což umožňovalo pitvat lidi zavražděné v plynové komoře jen chvilku po jejich smrti. Každé z těchto dvou krematorií disponovalo 15 pecemi a každé bylo schopno spálit  asi 1440 těl denně. Krematorium číslo II (obrázek) fungovalo od března 43, č. III pak od července téhož roku. Obě pak byla vyhozena do vzduchu 20. ledna 1945, když se nacisté pokoušeli skrýt důkazy o svých zločinech.

 

 

Krematoria IV a V

crematoriumiv.jpg

         Krematoria IV a V neměla, narozdíl od zbylých dvou, žádné podzemní prostory. Do komor v každém z nich se vešlo asi 1800 – 2000 lidí. Cyklon B se dovnitř vhazoval okénky ve zdi. Podle svědků trvalo zhruba 10 – 15 minut, než byli všichni lidé uvnitř komor usmrceni plynem. Tato krematoria měla 8 pecí (každé), pomocí nichž bylo možno v každém z nich spálit asi 770 těl za den. Krematorium č. IV (na obrázku) bylo zprovozněno v březnu 43 a shořelo při povstání židů ze Sonderkommanda 7. října 1944. Krematorium V fungovalo od dubna 43 a bylo zničeno samotnými Němci 26. ledna 1945.  

 

         Někdy se ale stávalo, že ani všechna krematoria nestíhala „zpracovat“ tak velký nápor těl. Proto byla těla obětí občas spalována také v tzv. kremačním jámách, které se nacházely v blízkosti Krematoria IV a Bunkru 2 (Bílý domek). Jednalo se asi o 100 metrů dlouhé díry, do nichž členové Sonderkommanda vrstvili těla spolu s hořlavým materiálem. Bylo v nich prý možno spálit až okolo 20 000 těl denně. Právě tyto jámy velmi přispívaly k nesnesitelného zápachu, který se linul kilometry daleko.

 

Plán Birkenau:

Obrazek

 

 

 

Zdroje (mimo jiné):

www.auschwitz.org.pl

POSNER L.G., WARE J., Mengele – Anděl smrti

REES L., Osvětim